Barvy krajiny

Ivan Exner mezi svými
Podmanivé prostředí Goltzovy tvrze spojující dávnou minulost
s živou přítomností přímo vybízí k výstavám jako je ta současná
nazvaná Barvy krajiny – Ivan Exner a slavní čeští krajináři.
Tradice krajinářských výstav je tu zažitá již bezmála dvacet let
a ke katalogům se stále rádi vracíme.
Akademický malíř Ivan Exner, žák Františka Jiroudka na pražské
Akademii výtvarných umění, je takříkajíc strážce tradice.
Rozumějme onoho modu, kterým chápeme poctivé malířské
řemeslo zasnoubené se senzuálně srozumitelnou a uvěřitelnou
výtvarnou výpovědí. Tak navazuje nejen na Jiroudka, ale přeneseně
i na jeho profesora Willy Nowaka. Rozvíjí dále v nových
variacích klasickou českou krajinářskou školu vinoucí se již
od Postla a Mánesů přes Kosárka, Chittussiho, Mařákovu školu
k Pruchovi a Otakaru Nejedlému s jeho širokým okruhem
následovníků. Instalace zahrnuje asi třetinu obrazů Exnerových
a dvě třetiny zabírají obrazy od romantismu až po poválečný
čas. Původní záměr vybrat vždy k jednomu obrazu Exnerovu
příklad z minulosti jsme nakonec pro příliš mechanické svázání
opustili, třebaže některá sousedství jsou přímo uhrančivá jako
například staré stromy nad tůní od Václava Březiny. Způsob
malování žijícího klasika, současného předsedy Spolku výtvarných
umělců Mánes, skvěle koresponduje s dobou vrcholícího
realismu, jak jej v našich podmínkách reprezentuje Antonín
Chittussi, ale též Karel Liebscher či Václav Jansa. Právě Jansův
obraz s tichou vodou nás přivádí k souboru vynikajících
Exnerových děl, kde se střídá chladivá voda běžící Chrudimky
se zavadlou tišinou zarostlého rybníka. Malíř zvládá s neztenčenou
virtuozitou získanou již před lety všechny nástrahy optiky
i fyziky barev, kouzlí lesky čisté hladiny i šlem podzimního

splínu. Je radost procházet se jeho lesy, jimiž vzdává hold zejmé-
na Antonínu Slavíčkovi, ale i jeho kamarádovi Ferdinandu

Engelmüllerovi – ostatně vzpomínám si jako kluk, že již někdy

roku 1982 rád listoval jeho alby reprodukcí. Doba impresionis-
mu k nám přivedla jeho zvěstovatele Václava Radimského,

a to v době, kdy vrcholil plenérový program Mařákovy školy.
V souběhu mnoha vlivů se urodila krajinářská tradice, jež zrodila
i veliké solitéry jako byli Jindřich Prucha či Gustav Macoun.

Podobně jako Nejedlého škola vyjížděla vždy na léto do Středo-
moří, tak i Ivan Exner napájí svou představivost pobyty v Tos-
kánsku, Umbrii i jinde. Rozhojňuje tak svoji paletu o mnohé

valéry a vytváří nové obrazy krásných krajin mezi realitou
a snem. Tak učinil roku 1931 i Jan Bauch ve svém dechberoucím
plátně. Variace krajin prostupují celou výstavou, jíž Goltzova

tvrz a její galeristé opět připomínají, že je třeba si hledět dobré-
ho umění a ukazovat veřejnosti, co za to stojí. Kromě vysoce

kvalitních současných maleb Ivana Exnera tak zpřístupňují

i dávno zapomenuté autory a objevují i dosud neznámá výtvar-
ná díla minulosti. V jejich zřejmém vzájemném souznění lze

spatřovat oprávněnost sytit ideu tradice a nedat se zmást rádoby
uměním.
Michael Zachař

Ivan Exner mezi svými
Podmanivé prostředí Goltzovy tvrze spojující dávnou minulost s živou přítomností přímo vybízí k výstavám jako je ta současná nazvaná Barvy krajiny – Ivan Exner a slavní čeští krajináři. Tradice krajinářských výstav je tu zažitá již bezmála dvacet let a ke katalogům se stále rádi vracíme.